Kuniklö, malý odhodlaný zajíc na sněžnicích (2. část z 2)

Gordot si uvědomil, jak moc vyděsil Kuniklö, zajíce Sněžného. "Promiň, že jsem tě vyděsil, zajíčku. Prosím, neboj se! Měl bych ti poděkovat za všechny ty přísady, které jsi mi přinesl. Jsem tak šťastná, že jsme se konečně setkali."

Hlavní kuchař Santovy vesnice se přátelsky usmál a Kuniklö se trochu uvolnil. "Samozřejmě," vysvětloval Gordot, "nejsem Holhooja, takže vám nerozumím, ale možná bych mohl hádat. Vypadá to, že se možná trochu stydíš?" "Ano," odpověděl.

Kuniklö přikývl. Páni, to snad není možné, pomyslel si, že mu nevadí, že jsem tady!

Gordot se ušklíbl: "Kuchyni musíš mít opravdu rád, zdá se, že se v ingrediencích dobře vyznáš."

Kuniklö znovu hrdě pokýval hlavou.

"Protože jsi to byl TY, kdo našel Žahavé jarní klíčky, Kořen cukrové nitě a Bobule žvýkačky a další ingredience a pomohl jsi připravit mé poslední pokrmy tak chutné pro všechny skřítky v Santově vesnici, mám pro tebe velmi zvláštní úkol, se kterým bych byl rád, kdybys mi pomohl," řekl Gordot. "Chtěli byste na tomto projektu spolupracovat?" "Ano," odpověděl Gordot.

"Gordot chce, abych mu pomohl!" A Kuniklö s vrtěním svého huňatého ocasu a škubáním škubajícího nosu poskočil radostí... a málem spadl z pultu! Ups!

Gordot se zasmál: "Beru to jako ano! Ale nejdřív se musím pořádně vyspat. Uvidíme se zítra!"

Šéfkuchař zamířil do své postele, vyčerpaný pozdní nocí! Kuniklö se také vydal domů, do svého útulného hnízda v lese. Byl ale tak rozrušený, že sotva usnul!

Druhý den seděl Kuniklö na svém obvyklém místě, aby hlídal, a přemýšlel, s čím že to Gordot potřebuje jeho pomoc. Den uběhl normálně, kapunkovští kuchaři měli plné ruce práce s přípravami na jarní hostinu, která se měla konat příští den. Bylo těžké zůstat v klidu a čekat až do konce dne, kdy se ostatní elfové konečně vydají domů.

Jakmile odešli, Gordot zamířil ke dveřím, aby se rozhlédl a přemýšlel, jestli se Kuniklö někdy objeví. Nejvíc ho překvapilo, když uviděl zajíce, jak se protáhl oknem dovnitř. "Tak takhle ses dostal dovnitř!" "To je pravda," řekl.

Kuniklö škubl ušima, dychtivý dozvědět se, jak svému hrdinovi pomůže.

Elf se přikrčil, aby se podělil o svůj plán: "Zítra je svátek jara, ale chystám pro všechny jedno překvapení navíc. Speciální recept na čokoládová vajíčka, na kterém jsem pracoval. Ale nevím, jestli jich sám zvládnu vyrobit dost. Pomůžeš mi?"

Kuniklö vyskočil do vzduchu a udělal salto. Samozřejmě!" pomyslel si nadšeně. Gordot přikývl a bral šťastnou zaječí odpověď jako "Ano!".

Gordot odměřoval ingredience, zatímco Kuniklö pobíhal sem a tam ze spíže a přinášel vše, co kuchař potřeboval. Byla to těžká práce, ale malý zajíc rychle našel přesně to, co bylo potřeba.

Náklad čokoládových vajíček mířil dovnitř a ven z mnoha pecí, zatímco ti dva společně pracovali až do noci. Podařilo se jim všechno uvařit a vychladit, zbývalo už jen pár hodin, než vyjde slunce.

Po hodinách výroby vajíček s překvapením jim zbývalo jen zabalit je a rozvézt dobroty. Kuniklö vyrazil ze sebe velké zubaté zívnutí a rozhlédl se kolem. "Ale ne!" uvědomil si, že Gordot usnul!

Zajíček přiskočil a několikrát skřítka jemně udeřil do hlavy... nic. Hlasitě ťukl zadní tlapkou do podlahy... nic! 'Ach bože, co když se mi ho nepodaří probudit? Třeba si jen potřebuje rychle odpočinout, já mezitím sbalím vajíčka!

Kuniklö to udělal, poskakoval kolem pultu s pestře pomalovanými sáčky, které Gordot rozložil, a do každého z nich vhodil jedno mňamózní vajíčko. Snažil se je balit co nejhlučnějším způsobem a doufal, že to spícího skřítka probudí. Ale ať se zajíček snažil sebevíc, nemohl Gordota vzbudit, byl prostě příliš unavený!

"Co budu dělat? Jestli vejce nedorazí, bude celá tahle práce zbytečná. Nemůžu Gordota zklamat. Kuniklö přemýšlel, jak nejusilovněji uměl, a přitom poskakoval po pokoji sem a tam, když najednou dostal nápad!

Předtím toho dne viděl, jak kolem kuchyňského okna prochází kraftí skřítek a za sebou veze miniaturní dětské sáňky. Kdyby ji našel, pomyslel si Kuniklö, mohl by všechna vajíčka rozvážet po vesnici!

Kuniklö zamířil k Dílně hraček, rozhodnutý najít cestu dovnitř. Když tam dorazil, s nadšením zjistil, že dveře jsou mírně pootevřené. Jeden z řemeslníků musel pracovat docela dlouho a cestou ven je zapomněl zavřít!

Vplížil se dovnitř, ostražitý, kdyby tam někdo byl, a prošel kolem pracovních stolů a hromady rozpracovaných hraček. "To je ale štěstí!" pomyslel si, když spatřil sáňky, které hledal, sedící vedle jednoho ze zadních pracovních stolů. Zdálo se, že jsou pro něj tak akorát velké, a dokonce měly vpředu popruhy!

Kuniklö náhle ztuhl, když uslyšel, že se na druhé straně místnosti někdo pohybuje, a vrhl se za sáně, schoulil se a schoval.

'Nechoď sem, nechoď sem,' doufal sám pro sebe. Po několika napjatých okamžicích Craftici odešli a zavřeli za sebou dveře. 'Ale ne! Jak se teď odtud dostanu!'

Kuniklö přiskočil a strčil do dveří. Neměl štěstí, byly příliš těžké, než aby s nimi mohl pohnout. Uši mu zklamaně poklesly. Zvedl se, když uviděl několik krabic naskládaných vedle dveří: "Já se nevzdám! Možná se mi podaří jednu z těch krabic přistrčit ke dveřím a dosáhnout s jejich pomocí na kliku.

Přiskočil ke krabicím a strčil do nich, jak nejsilněji dokázal, a napjal se. Velmi pomalu se jedna uvolnila a začala centimetr po centimetru klouzat. Kuniklö si musel několikrát oddechnout, než je konečně posunul před kliku dveří.

Zadýchaný z té námahy vyskočil na krabice a natáhl se po klice. Jen tak tak to zvládl a držel se dost dlouho na to, aby kliku stáhl dolů. S úlevou se dveře otevřely.

Kuniklö se svalil dolů a vrhl se zpátky, aby vytáhl saně ven a vrátil se do kuchyně.

Kuniklö plný odhodlání naložil všechna čokoládová vajíčka do saní a nastoupil do řemínků. Zpočátku to bylo trochu neohrabané, protože sáně na hračky nebyly zrovna určené pro sněžného zajíce, ale nakonec se mu to podařilo. Držel zadní tlapky tak akorát, aby mohl klouzat, jako by lyžoval, a brzy nabral trochu rychlosti.

Whooosh! Malý zajíček s miniaturními sáňkami v závěsu objížděl na lyžích Santovu vesničku a u každého ze skřítkových domečků shazoval vajíčka. Je to dřina a Kuniklö musel mnohokrát vyrazit z kuchyně tam a zpět, aby si je znovu naložil. Těsně před východem slunce doručil poslední vajíčka a spěchal se saněmi zpět do Dílny hraček. Byl vyčerpaný!

Když slunce probudilo Vesnici, ozvaly se výkřiky nadšení, když probouzející se skřítci našli své časné pochoutky k svátku jara. "MŇAM!" Volali a křičeli radostí. Tahle čokoládová vajíčka jsou nejlepší!" vykřikovali. "Mohl je vyrobit jen Gordot!

Všichni vděční skřítci se vydali do kuchyně, aby poděkovali šéfkuchaři, i když ke svému překvapení zjistili, že chrápe na židli u své lavice!

Pak si ale skřítci všimli, že není sám.

...Na klíně mu tvrdě spal malý sněžný zajíc.