Červený náhrdelník paní Clausové

Jednoho krásného podzimního odpoledne se Santa Claus se svou ženou vydal na procházku do přírody. Paní Clausová se v tomto ročním období ráda procházela barevnými poli a lesy. Svěží podzimní vzduch naznačoval, že se blíží zima, jako tajemství šeptané ve větru. Při procházce manželé vzpomínali na Vánoce.

"Vzpomínáš si na ten rok, kdy se skřítci Holhoojové rozhodli vymyslet novou vánoční koledu, která se rýmuje?" zeptal se Santa Claus.

"Ach ano, vzpomínám si moc dobře," odpověděla paní Clausová. "Ti chudáci skřítci si nikdy nemohli vzpomenout na slova..."

"a každý zpíval jinou říkanku!" Santa se zasmál. paní Clausová se přidala ke smíchu a pak sáhla po svém náhrdelníku, jak to často dělávala, když se vracela k milým vzpomínkám.

"Ale ne!" vykřikla.

"Co se děje?" zeptal se Santa Claus.

"Ztratila jsem náhrdelník. Ten krásný náhrdelník s červenými perlami, který jsi mi dal."

"Jsi si jistá, že jsi ho měla na sobě?"

"Ano." Hlas paní Clausové se zachvěl. "Nasadila jsem si ho, když jsem se ráno oblékala." Santa Claus jí položil ruku na rameno, aby ji utěšil.

"Nebojte se. My ho najdeme. Jen se musíme vydat po našich stopách."

Vzal svou ženu za ruku a společně se otočili zpět. Šli pomalu, očima zkoumali zem a snažili se v šedé a zelené krajině zahlédnout záblesk červené barvy.

Po náhrdelníku však nebylo ani stopy. Když se prodírali polem plným vysokého plevele, který byl vysoký jako skřítek Lanky, začala být paní Clausová znechucená.

"Tráva je tu vysoká. Můj náhrdelník už nikdy nenajdeme."

"Samozřejmě, že najdeme. Potřebujeme jen trochu štěstí. Mějte trochu víry," uklidňoval ji Santa.

Pokračovaly v chůzi a každý krok byl těžší než ten předchozí. Po chvíli Santovu pozornost upoutalo něco červeného ukrytého v listí.

"Podívej!"

Sehnul se, aby předmět zvedl, ale ten s mávnutím křídel odletěl. Nebyl to náhrdelník (i když to by bylo něco). Byl to krásný červený ptáček uhnízděný v trávě, s peřím zářivým jako Sanominy tváře na Valentýna . Rozrušený pták létal kolem Santovy hlavy a divoce mával křídly.

"Ho, ho, ho! Promiň, ptáčku! Myslel jsem, že jsi náhrdelník."

"To jsi ty, Santa Clausi! Vyděsil jsi mě," řekl červený ptáček. Santa Claus natáhl ruku a ptáček mu jemně spočinul na dlani.

"Náhrdelník, co? To je zvláštní jméno, ale určitě není moje." řekl ptáček. "Já jsem Kiki. Proč se paní Clausová tváří tak smutně?"

"Když jsme se procházeli, ztratila jsem náhrdelník, který mi dal Ježíšek. Je to suvenýr z našeho společného nádherného výletu. Hodně pro mě znamenal."

"To je škoda," řekla Kiki. "Jak ten zvláštní náhrdelník vypadal?" "Nevím," odpověděla Kiki.

"Byl vyroben z perel stejné barvy jako tvoje krásná pírka, můj milý ptáčku."

"Můžu ti pomoct ho hledat?" zeptala se Kiki.

"To je od tebe milé!" odpověděli Santa Claus a paní Clausová zároveň.

Trojice se vydala náhrdelník hledat. Dvojice rozprostřela trávu u svých nohou, aby prozkoumala půdu. Nad jejich hlavami létal pták nad polem ve velkých kruzích a snažil se šperk najít.

Hledali a hledali a ještě jednou hledali...

"Myslím, že bude lepší to prostě vzdát," řekla paní Clausová. " Den už je skoro u konce a začíná se příliš stmívat, než aby bylo něco vidět."

"Vypadáš tak smutně," řekla Kiki. "Moc ráda bych pro tebe ten náhrdelník našla." "To je pravda.

"Je to přece jen náhrdelník," řekla paní Clausová. "Nechci z toho dělat velký rozruch."

Ježíšek nechtěl, aby to paní Clausová vzdala, a tak navrhl, aby se do hledání pustili znovu příští den spolu s několika skřítky. Manželé se rozloučili s Kiki a pak se vydali domů.

Po vydatném jídle a horkém kakau, které je uklidnilo, se paní Clausová a Santa Claus odebrali do postele. Paní Clausové se zdál zvláštní sen o hejnu ptáků s červenými náhrdelníky, kteří tančili kolem mraku ve tvaru komína.

Klepání. Ťuk. Ťuk.

Paní Clausová se probudila. "Co je to za zvuk?"

Ťukání. Ťuk. Ťuk.

"Zní to, jako by to vycházelo z okna," řekl Santa Claus přes hlasité zívnutí (které znělo podobně jako "ho ho ho"). Přimhouřil oči, protože škvírou v zácloně dovnitř proudilo ranní slunce.

Paní Clausová vstala a odhrnula závěs. Užasla nad tím pohledem. "Ooooh!"

Kiki, malý červený ptáček, stál u okna a klepal zobákem o sklo. Paní Clausová za ním všude viděla červené peří. Vedle ní se objevil Santa Claus.

"Jak krásné!"

Země, stromy i všechny střechy vesnických domů byly pokryty malými červenými ptáčky. Efekt byl nádherný!

Santa Claus otevřel okno a Kiki promluvila:

"Ahoj! Omlouvám se, že vás budím, ale já a moji přátelé máme dobré zprávy..."

Na parapetu přistáli dva červení ptáčci. Každý z nich držel v zobáku jeden konec červeného náhrdelníku.

Paní Clausová se rozzářila. "To je úžasné! Jak jste ho proboha našli?"

"Zlomilo mi srdce, když jsem tě viděl tak smutnou," řekl ptáček. "Tak jsem sehnal všechny své kamarády. Proletěli jsme celé okolí a po velmi, velmi, velmi, velmi dlouhém hledání jsme náhrdelník konečně našli. Byl zapíchnutý ve větvi borovice."

"Asi jsem se dostala příliš blízko ke stromu, když jsem se snažila vyhnout louži," řekla paní Clausová, když jí ptáčci položili náhrdelník do dlaně. "Jsem vám tak vděčná, moji malí přátelé!"

Všichni ptáčci začali radostně cvrlikat.

"Jak vám vůbec můžeme poděkovat?" zeptal se Santa Claus.

"Po tom všem, co děláte pro miliony dětí na celém světě, je tohle to nejmenší, co pro vás můžeme udělat!"

S těmito slovy pták odletěl a za ním všichni jeho přátelé. Oblohu nad nimi na chvíli zakryl červený mrak a pak postupně na obzoru opět vykoukla modř.

"Opravdu bychom měli najít způsob, jak jim poděkovat," řekl Santa Claus, když jí jemně omotal náhrdelník kolem krku a zapnul ho.

"Mám nápad..." řekla paní Clausová a v očích jí zajiskřilo.

Druhý den, když nad vesnicí přelétali červení ptáci a hledali drobky, čekalo na ně překvapení: Na zemi na návsi byla obrovskými písmeny z tisíců a tisíců červených semínek napsána slova "DĚKUJI". Ptáci tuto lahodnou svačinu hltali a nekonečně štěbetali radostí.