Senöki a vánoční sovy (2/2)

Malý Senöki věděl, že je divné, aby se sova bála tmy, vždyť v noci tak dobře vidí! Nebyl si jistý, co to způsobilo, ale když jeho rodina mnoho nocí pracovala mimo domov a nechávala ho v hnízdě samotného, byl v noci stále nervóznější. Každý cizí zvuk byl strašidelný a každý cizí stín děsivý.

Jednou v noci se rozhodl, že už toho má dost, a vydal se za svou rodinou, když odcházeli na noční práci ke skřítkům z Holhooje. Dal jim náskok, aby si jich nevšimli, a pak za nimi ze všech sil letěl, i když temný les byl strašidelný.

Všechno šlo dobře, když se odněkud vynořil poryv větru a malou sovu vychýlil z kurzu. Než se zorientoval, nikde neviděl ani stopu po své rodině! Najednou se všechno zdálo mnohem děsivější a temnější.

Praskla větev a nebohá malá sova se znovu vyděšeně vydala na cestu, aniž by si byla jistá, zda míří správným směrem, nebo ne. Pak se v noci náhle s děsivým rachotem pohnuly větve. Každý nový zvuk Senökiho vyděsil ještě víc a on se v temném lese začal celý otáčet.

Najednou v dálce zahlédl světlo a vší silou k němu letěl. Jaká úleva, světlo vycházelo z jedné z Holhoojových chýší!

Vletěl rovnou dovnitř a do rohu, aby se schoval, k velkému překvapení holhoojky Kary, která pracovala na nějakém sobím vybavení.

"Ach bože! Co se ti stalo, maličký?" Kara spěchá zkontrolovat malou sovu. Po chvíli, kdy se Senöki uklidní, je schopen vysvětlit, že utíkal před něčím strašidelným venku ve tmě.

"Co kdybychom se šli společně podívat, určitě tam nic opravdu strašidelného není." Kara popadne lucernu a nabídne se, že Senökiho ponese. Tomu se moc nechce zpátky ven, ale s přátelským elfem se cítí mnohem lépe.

Ve světle lucerny vypadá všechno jinak. Děsivý zvuk bouchání byla jen uvolněná brána a větve, které se hýbaly, byl spící sob! Senöki byl v rozpacích, ale Kara se zasmála: "To je v pořádku, že se člověk bojí podivných zvuků, jen si pamatuj, že je v první řadě vydává něco známého. Víš co, já s tebou dneska zůstanu vzhůru a ráno ti pomůžu vrátit se domů k rodině."

Senöki s radostí zůstane večer v Kařině chatě, a dokonce se osmělí a začne se jí vyptávat na nejrůznější věci o sovách Hvězdného prachu. Zůstanou vzhůru celou noc, povídají si a užívají si vzájemné společnosti.

Když se ráno sotva začalo ukazovat slunce, je Senöki tak vyčerpaný, že usne. Kara se pro sebe ušklíbne, vytáhne nějaké nářadí a s radostí začne na něčem pracovat.

Netrvá dlouho a malou sovičku probudí překvapením. "Taky jsem se dřív bála tmy, ale našla jsem něco, co mi pomáhá!" Vytáhne malou plyšovou hračku ve tvaru skřítka, přesně tak velkou, aby se s ní malá sovička mohla mazlit.

"Protože jsem ji vyrobila s láskou, můžeš se k téhle panence tulit, když je venku tma a strašidelno, a nikdy nebudeš doopravdy sám."

Kara se vrací se Senökim k jeho rodinnému stromu a jeho rodina má ohromnou radost, že ho vidí živého a zdravého.

Když příště Senökiho rodina nepracuje, přitulí se k panence a sní šťastné sny o tom, jak s nimi vyroste a bude létat. Stíny venku už prostě nejsou tak strašidelné!

Máme pro vás další příběhy! Přečtěte si o Vánoční červené hvězdě.