Vánoční červená hvězda - Příběhy Santovy vesničky - PNP

Pět skřítků si jednoho dne užívalo piknik kousek od Santovy vesnice, když je zvedl prudký severní vítr!

První skřítek, Retki, přistál na mýtině uprostřed boreálního lesa. Vítr ho tak otřásl, že nevěděl, kudy má jít, aby se dostal zpátky do vesnice. Udělal pár kroků jedním směrem, pak pár kroků druhým, ale stále nemohl najít cestu. Toužil se dostat domů, a tak se posadil a přemýšlel.

Vzpomněl si, že Santovi sobi se při hledání cesty domů řídili hvězdami. "Když to dokážou prostí sobi, proč ne já?" řekl si. Elf vylezl na vrchol nejvyššího stromu v lese a čekal na soumrak. Netrvalo dlouho a na obloze se objevily tisíce hvězd. Ale jak měl vědět, podle kterých se má vydat, aby našel cestu domů?

Právě když se začínal cítit poražený, všiml si Retki jedné hvězdy, která byla červenější a jasnější než ostatní. Jasná hvězda začala tančit nahoru a dolů, jako by říkala: "Následuj mě!".

Rychle slezl zpátky ze stromu a plnou rychlostí se rozběhl k podivnému světlu.

Opět se začal cítit ztracený. Vylezl tedy na další strom a našel malé červené světlo, které poskakovalo po obloze nahoru a dolů. "Děkuji ti, že mě vedeš domů, stejně jako vedeš soby," pomyslel si.

Konečně na vrcholu kopce zahlédl obrysy sobích stájí. Podařilo se mu to! Domů to už nebylo daleko.

Vzhlédl k obloze, aby poděkoval hvězdě... pak si najednou uvědomil, že jasné světlo, které ho vedlo domů, ve skutečnosti vychází ze Santových saní, protože sobi trénují a táhnou saně noční oblohou.

Retki tu noc tvrdě spal a doufal, že Santovy sáně dovedou domů i jeho čtyři ztracené kamarády.

Nyní je čas na odpočinek očí. Tak dobrou noc, spi klidně.